Dvacet jmen na pomníku ...

Dvacet jmen na pomníku...

 
V téměř každé vsi, zpravidla na návsi, stojí pomník obětem I. světové války. Byla to krutá válka, kdy na bojištích padlo mnoho milionů vojáků. Ze Starkoče narukovalo při mobilizaci 27. července 1914 celkem 82 mladých mužů, kteří pak museli za císaře pána bojovat na různých frontách po celé Evropě. Odvedeni byli i 18-ti letí muži. Velmi brzy začaly docházet z bojišť I. sv. války špatné zprávy. Uváděly se v nich různé okolnosti zranění a ve dvaceti případech došla zpráva o úmrtí některého ze starkočských mužů. Ve dvacátých letech minulého století starkočský okrášlovací spolek postavil za přispění Obecního úřadu pomník se jmény padlých. Žádné z vytesaných jmen na pomníku dnes již téměř nikomu nic neřekne. A tak každé jméno si dál nese své tajemství. Kdo to byl, kde bojoval, kde padl, jaké byly jeho osudy, co musel prožít dnes málokoho zajímá. Myslím si, že není od věci se o těchto jménech dovědět něco více. Po čase se mi podařilo sebrat pár střípků z jejich života alespoň o části z nich.     
Vůbec první obětí války byl pan Václav Jindra (34 let), strojní zámečník, syn zdejšího ponocného Jana Jindry. Padl již 13. listopadu 1914 na bojišti u Zmigrodu, nedaleko polského města Lešno. Osudy pana Václava Jindry jsou typické pro většinu vojínů. Ve svých dopisech, které psal rodině, jasně vyjadřoval velké obavy o svůj život a o osudy jeho blízkých. Vyjádřil to ve svém posledním dopise, ze kterého s laskavým svolením paní Jitky Vrané cituji: „Tak buďte s bohem drahý miláčkové , bůh Vás opatruj a Ty manželko, prosím Tě, kdybych nepřišel snášej trpělivě ten osud, abys mohla mým dětem být jak matkou tak otcem, aby z nich byli řádní lidé.“ Takové pocity určitě prožívali i ostatní naši vojáci, kteří museli bojovat v řadách rakouské armády. Jaroslav Hnilička padl 10. května 1915 (26 let) na ruském bojišti nešťastnou náhodou. Na italské frontě padlo mnoho našich spoluobčanů. Dostali se tam s 21. polním pěším plukem z Čáslavi. Josef Chudomel (39 let) padl 14. září 1916. Vdově byly dokonce vráceny hodinky, zápisník a peníze. Bedřich Bareš (40 let) domkař, otec 8-mi dětí, zemřel 25. října 1916 v Celovci na následky zranění rukou, nohou a hlavy. Josef Kareta (20 let) padl 17.dubna 1917 rovněž na italské frontě. Jaroslav Váša (23 let), studující inženýrství, četař, zabit ve spánku střepinou 3. listopadu 1917. Pochován je u dvorce Casa Bianco, kousek od Palazzola. Václav Skřivánek (30 let), domkař z č. 74 padl 15. června 1918 u řeky Piavy v Itálii. Václav Krátký (23 let), syn domkaře zemřel 22.října 1918 v polní nemocnici rovněž na Italské frontě. Jindřich Jelínek (29 let). Vrátil z ruského zajetí a nastoupil službu v čs armádě na Slovensku. U Miškovce na Slovensku padl 23. května 1919 v bitvě proti Maďarům. Jindřich Hlaváček (26 let), syn domkaře Jana Hlaváčka 23. srpna 1917 zemřel na následky zranění. Kde to bylo se nepodařilo zjistit. Rovněž není známo kde padli a jsou pochováni Antonín Kubelka (18 let), Václav Kubelka (32 let), Václav Bareš (46 let), Václav Bochníčk (26 let), Josef Mašata (20 let), Jaroslav Moravec (19 let), Václav Novák (33 let), Jan Pulgert (33 let), František Dušek (31 let), Václav Hájek (37 let). Na bojištích padlo 20 našich spoluobčanů, mnoho jich bylo zraněno, mnozí byli zajati nebo přešli do zajetí. Někteří prožili v zajetí až čtyři roky. Podmínky v zajetí nebyly pro zajatce nikterak přívětivé. Z ruského, nebo italského zajetí se vraceli postupně ještě rok po válce.     

   Květen  2012                                                                                                                          Jaroslav   Bruner